Do divadla se téhož dne krátce před 10. hodinou dopolední vydaly všechny druhé ročníky studijních oborů naší školy. Samotná hra nás hned v úvodu přenesla do Ruska na samém počátku 20. století. V té době se do rodného sídla, který je obklopen nádherným višňovým sadem, vrací z Paříže majitelka panství Andrejevna Raněvská se svou dcerou Aňou. Důvodem jejich návratu jsou obrovské dluhy a finanční problémy. Zadlužen je rovněž rodný statek, který má jít co nevidět do dražby, i s višňovým sadem. Starosti o budoucnost rodného sídla mají paradoxně pouze dva lidé. Prvním z nich je nevlastní dcera Raněvské, Varja, která se stůj co stůj snaží probudit v panstvu alespoň špetku zodpovědnosti za rodinný majetek a neustále je nabádá k šetření finančních prostředků a k uskromnění se. Tím druhým je rodinný přítel Lopachin, podle kterého mají nechat višňový sad vykácet a pronajímat ho chatařům. Oba dva se setkávají s nepochopením, s plytkými a sentimentálními řečmi o tom, jak majitelům na višňovém sadu záleží, jak se ho nechtějí vzdát, přitom finančními prostředky neustále hýří a pro záchranu nedělají vůbec nic.

Není tajemstvím, že se rodinné sídlo spolu s višňovým sadem skutečně v dražbě prodá. Spolu s ním odchází i Raněvská se svými nejbližšími.

Divák mohl mít pocit, jako by se jí ulevilo, a měl by pravdu. Konečně za ní někdo rozhodl. Ostatně nečinností, prázdnými řečmi a emocionálními výlevy je Višňový sad protkán od začátku do konce. A tak to ten Čechov chtěl.

Toliko ale k obsahu. Zpracování a výprava byly geniální. Hra nás zaujala výborným hereckým obsazením. Byť se nejednalo o notoricky známé herce, byli to mistři ve svém oboru a do svých rolí dali maximum možného: na jevišti se brečelo, křičelo, zpívalo, popíjelo i kouřilo. To vše na pozadí dobových kulis, kterých bylo dle mého tak akorát. Jako žena potom velice kladně hodnotím kostýmy postav Raněvské a Aňi, které i několikrát během hry vystřídaly.

Ohlasy z mužského publika byly také převážně kladné:

„Hra se mi líbila, měla poměrně zajímavý děj a nečekaný konec. Kulisy vypadaly poměrně reálně. Hudba nádherně podkreslila atmosféru, což všemu dodalo ten správnou barvu. A na hercích bylo vidět, že očividně ví, co dělají.

Jolana Ferencová zahrála svou roli famózně. Návštěva divadla mě nadchla tak, že bych se chtěl více kulturně vzdělávat a chodit na podobné kulturní akce.“

Jsem ráda, že si studenti nejenom hru, ale i návštěvu divadla užili, a že si jsou Čechovova poselství Višňového sadu vědomi.

Závěrem děkuji paní učitelce Martině Pradáčové za pomoc s organizací.